(dokončenie rozhovoru s vydavateľkou Slávkou Kopeckou)
To ti trvalo padesát let, než jsi začala potřebovať samotu?
Věk mezi třicítkou a čtyřicítkou jsem považovala za nejkrásnější dobu svého života, čtyřicítky jsem se děsila. Po čtyřicítce jsem prožila nejsvobodnější čas svého žívota. Po padesátce mi došlo, že jsem nějak zapomněla na sebe, na svý tělo i na svou duši.
Život je vzrušující v tom, že nacházíš pořád nový dimenze, o ktorých předem nevíš. A já věřím, že ještě objevím něco nového. Někde nahoře nebo někde v sobě. Můj život byl a je samá komunikace. V rodině, ve filmařině, s přáteli. Dělala jsem mužskou profesi a byla přitom ženou na plný úvazek. Přišla jsem domů ze střižny nebo z natáčení, a z obou stran se na mě pověsily děti. Byla jsem trvale v permanenci. Neznala jsem pocit tatíků, kteří si zalezou do pracovny a děti dostanou přikaz: Nerušit! Tatínek pracuje! Byla jsem žena, která se kompletně rozdá, je vždycky k dispozici. Dnes už těm chlapům rozumím, protože moje profese v tom nasazení je mužská. Taky mám touhu zalézt do pánského pokoje a říct: Děti, nerušte tatínka, co je náhodou i maminkou!
Bylo mi tak dvacet, když jsem potkala Sylvu Daníčkovou a ta řekla: Hrozně pracuju a chtěla bych taky žít. Nemohla jsem to pochopit. Jak to, když pracuje, tak přece žije! Zvlášť to platí v mé dokumentaristické profesi, kde se život s prací naprosto prolíná. Dneska jejím slovům rozumím. Žít - to je taky zastavit se, nechat svět být, jsem tu já, chci jít dovnitř, do sebe, najít si Pánaboha, ať jsem v přírodě, nebo kdekoliv jinde. Chci udělat taky něco jenom pro sebe a ne celej život trvale sloužit. Služba je něco krásnýho, ale posluhovat? Navykly jsme okolí na to, že všechno zvládneme. Byly jsme předurčené už jenom tím množstvím vlastní energie a lásky, kterou jsme měly potřebu rozdávat.
Myslím, že tohle je problém každé ženy. V produktivním věku, když má děti, jede jako lokomotiva plnou parou vpřed a nese celou rodinu. Pak děti z vlaku vyskáčou a matička najednou kouká, že by se mohla taky začít starat o sebe. A to je něco nového, dosud nepoznaného. Když dá Pánbůh zdraví, otevírá se nový život.
Když se ohlédneš za svým dosavadním životem, byl dobrý?
Můj život byl krásnej. Všechna ta trápení byla proto, abych se dostala dál. Stoprocentně platí: všechno zlý je pro něco dobrý. To moje divný dětství mě vybavilo sociálním cítěním, a proto jsem asi byla vnímavá. V prvních filmech jsem se zabývala výhradně socilálními tématy, lidmi, na ktoré se společnost vykašlala. A co se týče mě samotné, žila jsem s vědomím, že každý je svého štěstí strůjcem. Neplatí to stoprocentně, ale velmi. Hlavně tehdy, když mě potkají všelijaká protivenství osudu, třeba nezaslouženě, rozhodující je, jak se s nimi vypořádám. Když se řídím hlasem svého srdce a taky používám rozum, který mi Pánbůh dal, nemůžu se ve světě ztratit. Můžu dělat chyby, ale musím se z nich poučit. Když chci, můžu se každý den naučit něco novýho. Mě hrozně bavila moje práce. Nebyla to ani práce, byl to způsob života. Potkávala jsem lidi, ktoré bych jinak nepotkala, měla jsem takový životní rychlokurs.
Byla jsem ke svým filmovým hrdinům vždycky otevřená a moje upřimnost se mi bohatě vrátila. Za důležité považuju taky svědomí. Aby se člověk za sebe nemusel stydět a každé ráno se mohl podívat do zrcadla. Někdy jsem se do toho zrcadla moc koukat nechtěla, a tak jsem si uvědomila, že člověk, na jehož soudu mi nevíc záleží, jsem já sama, protože jsem se sebou ze všech ludí nejvíc - od rána do večera, od narození k smrti.
Nedávno jsem točila film se sedmdesátiletou politickou vězeňkyní, kterou ve dvaceti letech estébáci mučili a nutili, aby udávala, a ona jim řekla: Můžete mě i zabít, to nikdy neudělám, já bych se nemohla podívat lidem do očí. Každej člověk v životě podléhá pokušením - moci, penězům, vášním, ale vědomí, že se svým svědomím budu každou vteřinu života až do smrti, mi připadá nejdůležitější v rozhodování, zda podlehnout nebo ne. Taky jsem pochopila, že podlehneme-li pokušení, ktoré se příčí Desateru, není to nikdy dobrý.
(Spracované podľa knihy Olgy Sommerovej O čem sní ženy 1)
Komentáre
Fyzická nesloboda
Pre mňa najviac zväzujúci bol vždy strach o moje zdravie. Mamka na tom pracovala. Nemala som totiž ten prirodzený strach, ktorý väčšina žien ma jak badám prirodzene. ľudí sa nebojím a keďže sa vôbec zriedka dostávam do konfliktov a nikto na mňa vážnejšie nesiahol (aj keď som schytala od cigánky, ktorá tiež schytala :) ), nebála som sa chodiť cez naše cigánske bloky, ani sama na bycikli do lesa, ešte stále som schopná križovať v noci Prahou... Nepozerám ani škaredé filmy ani horory , takže podnetov na to odkiaľ všade číha násilie ... som mala málo. Mamka teda za tie roky do mňa vbila opatrnosť a samozrjme po rokoch už aj strach. Tak som sa zbavila pocitu, že sa môžem zobrať, precestovať krajiny, pretože v najhoršom prespím kade tade, že môžem skúsiť zaklopať na dvere salašu v krajnom prípade, prespať v lese, že môžem ísť k našemu opustenému jazeru, do ticha, k rybárom, kde občas chodia aj cigáni (vyskúšala som, ale fakt som dúfala, že nikoho radšej nestretnem...fuu) . Včera som bola síce tak slobodná na nejakej tej párty, ale predchádzal tomu zásadny fakt, nemusela som sa vracať odnikiaľ pešo. Prišla som vlastne o určitý druh fyzickej slobody, pretože som žena a pretože som sa nenaučila nikdy byť :) aby som sa nemusela báť robiť veci, ktoré chcem a jak tak uvažujem mnohé by som práve robila sama , kľudne v noci, kľudne na opustených miestach.
psychická nesloboda
Umenie žiť po svojom
Obklopovala som sa dvoma protikladnými typmi ľuďmi. Tými, ktorí majú neskutočný potenciál ale nedokážu ho využiť.
Na druhej strane boli ľudia menej výnimočný ale s obrovskou shcopnosťou vyťažiť z čoho sa dá.
Tak sa mi podarilo stretnúť jednu ženu, s ktorou som bývala štyri roky na internáte.
Výborná príležitosť spoznať absolútne iný rytmus života. A tak som spoznala jednu z najslobodnejších žien v mojom okolí.
Svojím spôsobom ma fascinovala , aj keď sme sa nestali kamarátkami na život a na smrť. Nepotrebovala takú kamarátku a ani sa ňou nikdy nemienila stať.
A pri tom nerobila nič, len si žila svôj slobodný a ťažko ovplyvniteľný život.
Dokázala sa venovať rovnakým dielom sebe, ako škole, ako práci, ako partnerovi. Keď cítila, že niekde začína mať nerovnováhu veľmi rýchlo to kompenzovala.
Znie to zvláštne ale podľa mňa bola taká slobodná, pretože sa nesnažila podriaďovať ani prispôsobovať . V svojom živote vrelo privítala, čo bolo s ňou kompatibilné ale
nesnažila sa skompatibilňovať. Nie je to o egoizme, je to múdre a prosté. Nevynakladala úsilie nesprávnym smerom. Nerobila, čo nechcela a čo musela spravila veľmi rýchlo.
Keď potrebovala čas pre seba, jej partner to vedel. Mnohé aktivity proste chcela robiť sama a mnohé s niekým. Ale nestala sa oslom žiadneho kamarátstva.
Ja som úplne odlišná, nedokážem byť oddaná najviac partnerovi a kamarátiev mám mnoho a veľmi blízkych.
Okrem toho míňam čas. Mne trvá niekedy hodiny , kým si spravím pohodu. Niekedy sa chystám pár dní, kým si končne zájdem do knihkupectva a popozerám, čo je nové.
Ona konala impulzívne a vpratala to do toho času, ktorí sa zvýšil. Bola schopná dojsť s priateľom na internát, do troch minút boli prezlečení..išli behať.
Za pol hodiny si hodili sprchu , najedli sa a šli do školy, nabití energiou. Musím povedať, že energia, ktorá sálala z nej samej, aj z nich oboch bola, citelná na kilometre.
Našli si na seba hodinu čas, z ktorej vydrali čo sa dalo. Nepracovala viac ako chcela. Nečítala vôbec nič alebo celú knihu. Čítala, kým sa jej nezatvorili oči. To mne sa nikdy nestane.
Ja kľudne prebdiem celú noc, len preto že ma niečo zaujalo.
Zo stretnutí odchádzala skôr ako cítila, že už stačilo. Rozhovory so mnou končila s ohľadom na čas. Neobetovala spánok za rozhovor.
Mno..slobodným ľuďom to asi príde bežné :) . Ja som sa až teraz dokopala vôbec začať robiť, čo chcem a snažím sa aspoň skrátiť interval k vykonaniu toho po čom túžim.
Ľuďom veľmi neumožním siahať na svoju slobodu priamo, za to sama si na nej viem pekne dlho stáť.
Takže Dia , ak to vieš , byť so sebou spokojná ..tak si niekedy rada nechám poradiť. Hrozí mi, že budem písať za 20 rokov, veľmi múdre poznania...ale trošku pozde.
:) Sygon, páči sa mi, ako si tu píšeme xi xi
na hogovom bloku o sživotoch žien :))
nooooo
Mužíčcí dnes absentujú :)
netuším sygon
sygon, diuš, múdro ste tu popísmenkovali :)
no bezhraničná sloboda jedného človeka siaha na slobodu iných... človek by mohol byť (možno) bezhranične slobodný len vtedy, keby bol úplne sám... inak sa jeho sloboda zráža so slobodami iných ľudí a vytvárajú sa, posúvajú, rušia a obnovujú premenlivé hranice našej vnútornej slobody (či jej ilúzie?)...
nespokojnosť so sebou je tiež jedna z podôb neslobody, ktorú získavame skúsenosťou, prijímame ju zvonku, zo vzťahov s inými ľuďmi... dokáže byť bolestne trýznivá a je ťažké zbaviť sa jej... je pravda, že nás posúva vpred, no za vysokú cenu: oberá nás o kus slobody i šťastia.
Strach zo slobody
hm, sygon, ako bonmot to znie skvele...
sám pre seba si vzťah slobody a možnosti voľby definujem tak, že získaním možnosti voľby sa sloboda človeka na jednej strane zvyšuje až k bezhraničnosti, no súčasne sa miera slobody vplyvom zodpovednosti (voči sebe i druhým) znižuje...
možno len zdanlivý paradox
sygon, reagoval som na výrok...
máš pravdu, s nárastom slobody sa exponenciálne zvyšuje počet ciest k realizácii, až z toho človek začne byť frustrovaný a prežíva strach zo slobody...
zo spôsobu tvojho uvažovania usudzujem, že si človek od umenia a mňa už dlho fascinuje rozdiel medzi umeleckým a technokratickým prístupom k realizácii nápadov... kým umelec sa usiluje o maximálnu jedinečnosť a nezameniteľnosť, technokrat stavia na podobnosti, zjednocovaní, normalizovaní... v technických disciplínach na rozdiel od umeleckých smerov je ideálom globálne použiteľné riešenie, s čo najvyššou mierou kompatibility s minulými, prítomnými i budúcimi riešeniami...
a že ľudia inklinujú k zabehaným pravidlám, návodom, kopírovaniu, imitovaniu? myslím, že je to prirodzené a veľmi ľudské, údajne aj vďaka schopnosti imitovať dosiahol živočíšny druh Homo sapiens taký závratný rozvoj v porovnaní s inými živočíchmi... :) čím nechcem znižovať význam tvorivosti a hľadania originálnych riešení a spôsobov ich realizácie...
konforntácia , ako mi chýbala !
A čo sa imitácie týka, tak sme sa stretli na opačných póloch, ja na chvíľu jednostranne o negatívnom dôsledku , ty jednostranne o pozitívnom . Každý o svojom po svojom.
Jo jo, som strašne vďačna naším opičím predkom , za to že si viem olúpať banán :)))) Každopádne dík za baječnú konfrontáciu. Idem sa s myšlienkami oddávať bez strachu cigarete , ak je to možné ;)