Když otec v motolské nemocnici umíral, chodili jsme za ním a ve mně se prala lítost, že je ve zbědovaném stavu a umírá, s jistou úlevou. Když umřel, nedokázala jsem plakat, myslela jsem na mámu, na to, že se jí uleví. Celý život jsem toužila po laskavém a ochranářském muži, nesla jsem v sobě tenhle deficit otce, ktorý byl a nebyl.
Nejspíš proto jsem si dvakrát vzala muže o hodně starší. Deset let po otcově smrti se mi přihodilo, že jsem mu odpustila. Stalo se to pravděpodobně mimo mé vnímání a jednoho dne se mi to odpuštění zjevilo samo od sebe. Vím, že odpuštění je dvojí, to jedno se děje rozumem a nemá valnou cenu. Je to jenom naše chtění a touha být ušlechtilým. To druhé je odpuštění srdcem a takové se nevynutí, to se stane. Nedávno jsem se dočetla v knize Železný Jan, že po čtyřicítce se člověk vyrovná se svým dětstvím chtě nechtě. Že je to skoro biologická potřeba. Asi se tak stalo i mně.
Moje máma byla anděl! Všechny moje kamarádky mi ji záviděly, stejně jako kluci, přátelé, milenci, manželé. Všichni ji měli rádi. Pořádala jsem jako holka doma všelijaké mejdany, ona nebyla nikdy proti, byla mladá duchem a šťastná, že může sedět s partou mladých lidí. Vykládaly se všelijaké choulostivosti a máma se proslavila výrokem: Nerada to slyším, ale ráda to poslouchám! Náš vzájemný vtah byl jistotný, byly jsme propojené jako dvojčata, s výjimkou několika chvil v mé pubertě, kdy jsem měla co dělat sama se sebou. Všechno, co jsem s matkou prožila, bylo čistý, krásný a důvěrný.
Půl roku před smrtí se jí už nechtělo žít. Vzala jsem si ji k sobě a zrušila všechny pracovní povinnosti. Za ten půlrok jsme prožily několik podstatných věcí. Když jsem jí řekla, že byla nejdůležitějším člověkem mého života, nemohla tomu uvěřit. A já nechápala, že ji to tak překvapuje. To, že jsem jí dosloužila a byla s ní v hodinu smrti, bylo pro mě velkým životním zážitkem a od toho se odvinulo i to, že jsem její odchod byla schopná přijmout. Ale něco se se mnou tehdy stalo. Několik dosavadních závislostí mého života se stalo nedůležitými. Někam jsem se posunula, asi blíž ke svobodě. Když na ni dneska myslím, uvědomuju si, že nejdůležitější v mém vztahu k matce byla její přející a bezpodmínečná láska. A to není tak běžný, jak by se na první pohled zdálo. O tom jsem se přesvědčila, když jsem se dozvídala o soupeřivých vztazích mezi matkami a dcerami, nebo o matičkách, ktoré zhaftnou své synky, nedopřejou jim svobodný dospělý život a nadělají z nich závislácké muttersohny.
Komentáre
veľmi dobre
bezpodmienečnosť a prajúcnosť lásky matky si naozaj môžeme uvedomiť až v poslednej chvíli, asi by sme nemali čakať tak dlho, hm?
diuš, v slovách olgy sommerovej...
áno, odpúšťanie je ťažký, ale nevyhnutný sebazáchovný proces, človek sa oň musí usilovať všetkými silami aj (a možno hlavne) kvôli sebe samému...
a bezpodmienečná láska rodičov robí zázraky, kým podmieňovanie lásky pácha v duši dieťaťa obrovské škody...
ked citam o jej mame
ked citam o jej mame
žabka, krásne vyznanie :)
O. Sommerova ma dar rozpravat o obvyklych vztahoch
čoko, absolútny súhlas :)
Milujece matky aneb slepa dcera
Takže vysvetlenie Olgy Somerovej typu, že mamka bola pasívni a zo starej školy neberiem .. a ani mojej kamošky, že mamka chcela udržať rodinu pokope...ani , že veď syn by bol bez otca .
Skúste sa opýtať detí báječných mamiek trošku iné otázky..
"A to si skutočne matke odpustila ?...!"
"A čím bol tvoj otec tak výnimočný , že s ním ostala ? "
sygin
najhoršie je, že ak aj pochopíš, čo sa deje, neprestaneš ich milovať....alebo je to skôr dobré? a je pre dieťa či samotných rodičov veľmi ťažké (ak nie nemožné) to zmeniť....
šablóna zlý otec, dobrá matka nefunguje vždy a všade, ak ti ubližuje jeden viac, druhý menej, viažeš sa na toho, kto má k tebe bližšie...môže to byť matka, ale aj otec :)
Povedala by som:
Chcem povedať len toľko, že niekedy je ťažké zvládnuť svoju zodpovednosť správne a nepodľahnúť strachu. Samozrejme, podobným strachom sa nedá ospravedlniť nezáujem, či ľahostajnosť.
To, čo ma niekedy mrzí je, že aj ľudia, ktorí berú výchovu a starostlivosť o svoje deti s max. zodpovednosťou nie vždy odhadnú správne rôzne situácie a deti sa im pomerne ľahko vzďaľujú či odcudzujú ... a niekedy o ne prichádzajú definitívne...
vaľa-krát
sygon, osobná skúsenosť olgy sommerovej...
zdá sa mi, že si prísny sudca, miestami sa dokonca neviem ubrániť dojmu, že z obetí robíš páchateľov či prinajmenšom spoluvinníkov... možno je takýto prístup niekedy oprávnený, možno je i užitočný tým, že pôsobí proti pokušeniu nazerať na vzťahy dieťa-matka a dieťa-otec jednostranne, z pohľadu ženy-matky a s ňou sympatizujúcich detí...
a že deti nie sú schopné posúdiť mieru matkinej viny?
myslíš, že o to vo vzťahoch detí a rodičov ide? že najpodstatnejšie je vynášať prísne a objektívne rozsudky?
ja si to nemyslím...
K detom a maminam
to dionea : Nemyslím, že je zlé pripustiť, že zlyhali obaja rodičia. Práve si myslím, že je to oslobudzujúce vnímať realitu takú aká je. Mne sa rola obetavej a milujúcej mamky žijúcej s neplhodnotným partnerom nezdá. A ako to mám zažité , tak deti takýchto rodičov nie sú práve najslobodnejšie fixovani na milujúcu polku..
to hogo : Nechcela som kritizovať Oľgu Somerovu. Ten článok mi dal podnet. Možno to mám písať niekde na svojom blogu ..neviem.
A k tomuto : myslíš, že o to vo vzťahoch detí a rodičov ide? že najpodstatnejšie je vynášať prísne a objektívne rozsudky?
Nikdy som to netvrdila. Tvrdím ale , že v takýchto konkretných prípadoch rozsudky padajú výhradne negatívne na stranu otca a výhradne pozitívne na stranu matky. A mne sa chcelo na to upozorniť , to bolo všetko :))) Ale inak stále , keď nejaký tvoj článok čítam , tak ma provokuje k mysleniu . To sa mi strašne páči ! také podnetné veci.
dia, tvoja myšlienka o nutnosti...
nahliadnutie, že aj naši rodičia sa dopustili chýb a previnení (aj) voči nám, zmierenie sa s týmto faktom a napokon odpustenie im aj sebe je možno súčasťou nášho vlastného zrenia a tento proces nás činí vnímavejšími k druhým a vedie nás k pokore.
las, nech sa rodič usiluje akokoľvek...
oli, deti si často až časom uvedomia...
sygon :)
sygon, na rôznych blogoch to chodí rôzne...
tvoje presvedčenie, že „rozsudky padajú výhradne negatívne na stranu otca a výhradne pozitívne na stranu matky“ nie je ojedinelé, v duchu tohto postoja je napísaná napríklad aj kniha „O ČEM SNÍ MUŽI aneb jak to vidí otcové“ (Bakalář, Nytrová, Strachota)
diuš, po takej neslobode, o akej píšeš...
dia, laska rodicov je bajecna :) nepochybne